Babí léto láká k plachtění

16. 10. 2014 | Už jste se letos zamotali do jemné pavučinky poletující vzduchem? Napadlo vás někdy jak vzniká a jaký má význam? A jakou techniku vůbec drobní pavoučci při svých letech používají?

Orosená pavučinová vlákna babího léta na trávě.

Babím létem se označuje část podzimu s relativně teplým slunečným počasím, ještě zdaleka nepřipomínající nadcházející sychravé dny. Označení pochází od vláken, která jsou v tento čas dobře patrná zvláště po ranní mlze, a která svým šedavým nádechem připomínají babské vlasy. Tato jednotlivě tažená vlákna po sobě zanechali pavouci, kteří je používají k létání – pasivnímu šíření vzduchem.

Většina pavouků se totiž rozmnožuje na jaře a během léta se z nakladených vajíček líhnou malí pavoučci, kteří se pak snaží osídlit nová území. Musí to stihnout, dokud jsou ještě malí a lehcí, aby je jejich vlákno ve větru uneslo. Téměř třetina našich druhů pavouků je ale tak drobných, že mohou na vlákně létat i v dospělosti. Tito pavouci tak nemusí létat jen na podzim, ale létají s výjimkou zimy prakticky celoročně.

Přibližně milimetrové mládě plachetnatky (Linyphiidae) visící na vlákně za snovací bradavky; vlevo je kapka rosy na špičce listu trávy.

Není bez zajímavosti, že poměrně dlouho nebyl původ babího léta, volně vlajících vláken na rostlinách, znám. Ve středověku jej lidé považovali za vyschlou rosu. V 18. století se tento jev označoval jako „gossamer“ a až v roce 1799 objevili J. M. Bechstein, že původ těchto vláken mají na svědomí létající pavouci. U nás se v polovině 19. století babímu létu věnoval Jan Purkyně, který tyto pavouky označil za „babiletáky“.

Technika letu

Jaký je ale vůbec princip pavoučí „větroplavby“? Je to pochopitelně let pasivní, kdy je pavouk unášen na vlákně, které právě utkal. K tomu, aby mohl odstartovat, si musí najít vyvýšené místo a také vycítit vodné meteorologické podmínky (zejména stoupavé teplé proudy). Na takovém místě se pavouk postaví na špičky, vztyčí svůj zadeček co nejvýše a ze svých snovacích bradavek vypustí vlákno. To je zachyceno vánkem, pavouka strhne – a už letí.

Mládě skálovky rodu Zelotes se před vzletem staví „na špičky“ a vztyčuje svůj zadeček co možná nejvýše.

Mládě skálovky rodu Zelotes stojí na špičkách a po směru větru vypouští babí léto ze svých snovacích bradavek.

Mládě skálovky rodu Zelotes zachycené v okamžiku staru – podkladu se drží již jen zadním párem nohou.

Jiní pavouci z vyvýšeného místa na vlákně skočí dolů (jako tzv. bungee-jumping) a spoléhají se na to, že je vítr unese během „volného pádu“. Další pavouci si pro svůj start utkají horizontální vlákno mezi dvěma vyvýšeninami a startují z něj. Pokud se start z nějakého důvodu nepovede, pavouk vysoukané vlákno přilepí někam poblíž a začne nanovo. Tak můžeme vidět vlající pavučiny jako památku po nezdařeném startu.

Na stéble trávy vlevo je vidět více vláken svědčících o nepodařeném vzletu.

Základ babího léta, létací pavučiny, tvoří poměrně silná vlákna produkovaná ampulátními žlázami, která mohou být doplněna (kvůli zvětšení povrchu) mnohem tenčími a jemnějšími vlákny vycházejícími ze žláz aciniformních. Na nich visí pavouk nejprve za snovací bradavky, ale po chvíli se jich chytí nohama. Takto letící pavouk nemůže ovlivnit ani směr letu a stěží ani místo, na kterém přistane. Pokud se mu na novém místě z nějakého důvodu nelíbí, opět vyšplhá na vyvýšený bod a odletí jinam.

Pavouci během svého cestování vzduchem dovedou překonat vzdálenost až několika desítek kilometrů. Dokonce i Charles Darwin pozoroval přistávat babí léto na lodi na širém moři – není proto divu, že pavouci jsou mezi prvními obyvateli nově vzniklých sopečných ostrovů. Někdy se stane, že pavoučci přistanou i na nás, třeba i uprostřed města. Angličané věří, že když na nás takový pavouček přistane, přinese nám štěstí a peníze. Mnohem důležitější je ale jejich význam v zemědělství. Díky letu jsou malí pavoučci schopni dostat se do polí, sadů a zahrad, kde ihned začnou požírat nejrozmanitější škůdce. Tímto svým jednáním nám tedy pomáhají chránit úrodu a zvyšují tak následnou sklizeň.

 



Autorem článku je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Národního muzea.

 

(per)