Tajemství černého sešitu

8. 6. 2016 | V pozůstalosti cestovatele Joe Hlouchy v archivu Náprstkova muzea se nachází černý linkovaný sešit se zajímavým rukopisem. Rukopis v sešitě není Hlouchův a není nijak signován. Protože obsah sešitu nesouvisí s Hlouchovou tvorbou, ani styl nenapovídá, proč si sešit Hloucha uložil, stalo se pátrání po původu sešitu a jeho obsahu velkou výzvou. A to tím spíše, že pojednává o zajímavém tématu japonské historie – zábavní čtvrti Jošiwara a životě nevěstek.

Fofo - Nadpis první kapitoly černého šešitu z pozůstalosti J. Hlouchy. Zdroj: Národní muzeum

Joe Hloucha se ve svých žaponériích věnoval ženám obecně. Napsal například knihu Moje „paní Chrysanthéma“, kterou vydal po svém prvním pobytu v Japonsku v roce 1910. Ale Hloucha popisoval i to, co Evropany tehdy hlavně zajímalo – japonské gejši, prostitutky a jejich život. Tento námět se objevil ve dvou jeho knihách s názvy Prodavačky úsměvů (1929) a Japonečky (1931). Hlouchův styl psaní se však podstatně liší od rukopisu v černém sešitě. Možná se některými detaily inspiroval, ale rozhodně věcně nepopisoval konkrétní podmínky života v japonských nevěstincích. Spíše spřádal příjemná vyprávění vyšperkovaná vlastními vzpomínkami a zážitky z pobytů v Japonsku.

Fotografie tří mužů - Joe Hloucha v Japonsku s přáteli

Nezbývalo tedy než se při pátrání po původci sešitu obrátit k jiným autorům, kteří se Japonskem zabývali. Mezi ně patří kupodivu i S. K. Neumann (1875–1947). Japonsko bylo na konci 19. a na začátku 20. století velmi silným lákadlem a zajímavým tématem, proto ani autora přírodní lyriky a člověka zajímajícího se o umělecké styly a jejich směřování nemohlo minout.

Kolorovaná fotografie Průvod kurtizán

Tvorba S. K. Neumanna nepozůstávala jen z básní, ale i odborných statí. Z těchto důvodů bylo zahájeno pátrání, zda sešit v černých deskách nemá nějakou souvislost s tvorbou právě tohoto autora. Vedle lyrických veršů psal Neumann články do novin zabývající se konkrétními fakty a posléze i knihy encyklopedického charakteru. V Japonsku sice nikdy nebyl, ale japonská tematika pronikla do jeho básnické tvorby. Japonské motivy se objevují v básních zařazených v Knize lesů, vod a strání, v Bohyních, světicích, ženách, v Horkém vanu, nakonec složil celý znělkový cyklus japonských obrázků, který byl zřejmě zamýšlen jako jádro budoucí knihy. Svůj Třešňový sníh později zařadil do poválečné Knihy erotiky. Cyklus vznikal v letech 1909–1911, jeho jádro však bylo napsáno roku 1910, kdy se Neumann nejintenzivněji věnoval japonské tematice i ve své žurnalistice.

Kurtizána vysokého ranku a její dětská služebnice na zahradě pod velkým slunečníkemJestliže ale v Japonsku nikdy nebyl, odkud čerpal svoje znalosti? Na konci 19. a na počátku 20. století se najednou objevila dlouhá řada anglických, německých a francouzských publikací věnovaných japonské kultuře. Neumann čerpal zejména z obsáhlé publikace J. E. Beckera: The Nightless City or the History of Yoshiwara Yukwaku (1899), což je velmi podrobné zpracování historie zábavní čtvrti v Edu, pozdějším Tokiu. Obsáhlá publikace je doplněna četným obrazovým materiálem. Dalším zdrojem informací bylo pojednání profesora Chamberlaina Things Japanese (1890) vysvětlující japonské kulturní jevy. Inspirací bylo nepochybně i dílo Julia Kurtha. Jeho pojednání, která se týkala japonského dřevořezu, se stala s největší pravděpodobností podkladem pro Neumannovy články do různých periodik.

Pro práce zabývající se ženami a erotikou měly bezesporu zásadní význam práce dr. Iwana Blocha o prostituci a pohlavních chorobách, což byla ve své podstatě lékařská pojednání (1912). K tomuto tématu se jako další pramen hodil i spis F. S. Krausse Pohlavní život ve víře, morálce a zvyklostech (1907).  S. K. Neumann jistě čerpal i z dalších publikací, které uváděl v použité literatuře jako např. Láska a manželství ve východní Asii (F. Reitzenstein, 1910), Opravdové Japonsko (F. Martin, 1900) nebo Pojednání o gejšách (A. Thomas 1900).

Stěžejním pramenem se však pro Neumana pravděpodobně stalo původně francouzské pojednání dr. Tresmin-Trémolièrese v německém překladu: Jošiwara, japonské město lásky (německy vyšlo v roce 1909). Toto dílo bylo zřejmě základem pro Neumannovu knihu Jošiwara, japonské město milování, jeho minulost a přítomnost (sestavil a zpracoval MUDr. H. Záruba s mnoha obrazy podle fotografií, japonských dřevorytů a kreseb v roce 1927 v nakladatelství Šotek jako III. svazek edice Zahrada Priapova). Německý překlad původně francouzské knihy vyšel v řadě nazvané Sexuálně-psychologická knihovna, jejímž vydavatelem byl Dr. Med. Iwan Bloch. V nakladatelství Šotek pak byla založena edice Zahrada Priapova jako populární ilustrovaná sbírka monografií a dokumentů k otázce pohlavní. Edice byla „vedena a vydávána MUDr. Hynkem Zárubou a S. K. Neumannem“. Oba autoři jsou vlastně autor jeden a to S. K. Neumann. Pseudonym s lékařským titulem patrně dodával pojednání větší váhu.

Při otevření knihy Jošiwara, japonské město milování se pozornost opět vrací k rukopisu v sešitu v černých deskách popsaných neznámým rukopisem a začínající nadpisem: Japonské město lásky. Německý překlad z francouzštiny má obsah knihy i jednotlivé kapitoly nadepsané heslovitě vyjádřeným obsahem, což se objevuje i ve zmíněném rukopisu: Okolnosti a příčiny, které přivodily založení tokijské Yošiwary. – Původ jména. – Spolky držitelů a obtíže, jež musili překonávati. Zlepšení zdravotní i mravní ulic tokijských r. 1617. – Boj proti tajné prostituci. – Noční procházečky. – Lázně. – Požáry. – Chrám Kwanony zasvěcený soucitu a zdraví. – Legendy

Zatímco rukopis ze sešitu je tedy skutečným překladem německy psané knihy do češtiny, Neumannova kniha je literárně přepracovaným překladem. Je otázka, zda měl Neumann v ruce tento rukopisný překlad, když na své knize pracoval, nebo si dílo překládal a upravoval sám. Možná se mu dostal do ruky francouzský originál, který vyšel poprvé o pět let dříve (1905) než německý překlad (1910). V každém případě je Neumannova (respektive Zárubova) kniha  Jošiwara, japonské město milování více méně uměleckým zpracováním knihy, která vyšla nejprve francouzsky a potom v německém překladu.    

Neumannovo zpracování přineslo českému čtenáři dosti přesný obraz historie a v tehdejší době ještě i fungování tzv. Jošiwary. Tak se jmenovala čtvrť Tokia, dřívějšího Eda, které vyrostlo na počátku historického období stejného jména (1600–1868).  Čtvrti nevěstinců existovaly i v Kjótu (Šimabara) a v Ósace (Šinmači). Říkalo se jim júkaku, iromači, nebo kuruwa. První licence byla vydána v roce 1617 Śódžimu Džiemonovi právě pro Jošiwaru v Edu. Místo bylo vlastně plotem obehnaný okrsek veřejných domů, kam se vcházelo jedinou branou, aby hosté neutíkali bez placení. Žilo tam 2000 až 3000 děvčat ve zhruba 200 veřejných domech. Byl to svým způsobem svět sám pro sebe, kde panovala jasná hierarchie týkající se děvčat i ostatního personálu. V roce 1875 přešla Jošiwara pod správu tokijské městské policie, ale to už byla jen chabým odleskem slavné zábavní čtvrti. Některé zdroje sice uvádějí, že kolem roku 1900 v Jošiwaře pracovalo 9000 prostitutek, většina z nich však byla té nejnižší třídy a vystavovala se za dřevěnou mříží (harimise). Tato praxe skončila v roce 1916.  Podle zákona skončilo podnikání v zábavních čtvrtích zákazem prostituce v roce 1958, ale dlužno podotknout, že v Japonsku kvete tzv. „mizu šóbai“ dodnes.

Kurtizány ve výkladní skříni, černobílá, ručně kolorovaná fotografie, neznámý fotograf. Zakoupeno patrně v roce 1906, sbírka Joe Hlouchy. Zdroj: Národní muzeum

Mezi lety 1925 a 1932 vydal S. K. Neumann také dvě velmi obsáhlé publikace Dějiny Lásky (1925–27) a Dějiny ženy (1931–1932).  Dějiny lásky vydával nakladatel L. Šotek, Dějiny ženy vycházely v Melantrichu. Zatímco první zmíněnou publikaci podepsal pseudonymem dr. Hynek Záruba a Jiří Votoček, druhá vyšla pod jeho vlastním jménem.  Co se týká japonské části, která je v obou výše zmíněných encyklopediích také obsažena, pro všechny tři publikace bylo zásadním pramenem francouzské dílo Tresmin-Trémolièrese, a to buďto v originále (S. K. Neumann překládal z francouzštiny) anebo v německém překladu, jehož doslovný český překlad existuje právě v rukopisné podobě v archivu pozůstalosti Joe Hlouchy. Zatímco „Jošiwara, japonské město milování“  je s výjimkou prvních dvou kapitol, které jsou shrnujícím úvodem do celé problematiky, uměleckým zpracováním zmíněné původně francouzské publikace, ostatní dvě obsáhlé a několikasvazkové publikace byly  inspirovány několika dalšími originály, hlavně rozsáhlou publikací J. E. de Beckera: Nightless City.       

Lze tedy porovnávat uvedená tři díla: Sklarekův německý překlad francouzského originálu autora Tresmin-Trémolières, černý sešit a v něm obsažený rukopisný překlad do češtiny patrně z německé verze (autor překladu není známý) a Neumannovo české vydání Jošiwara, japonské město milování. Jde o to, do jaké míry se Neumann inspiroval touto francouzskou nebo německou publikací.  Sklarekova verze i rukopis jsou totožné, možno je diskutovat jen o několika nepřesnostech překladu, autor překladu v sešitě nebyl zřejmě japanolog.

První dvě kapitoly, kterými Neumann svou publikaci začíná, chybějí v německé verzi a samozřejmě i v rukopisném českém překladu. Nazývají se  „O nevěstkách a nevěstincích vůbec“ a „ O milostné a snubním životě japonském“ “ a korelují s kapitolou „VII. Novodobá prostituce japonská“ v Dějinách ženy. Zřejmě mu pojednání o Jošiwaře posloužilo jako základ pro zpracování japonské tématiky do Dějin ženy, které vyšly o pět let později. Teprve třetí kapitola souhlasí s první kapitolou v německé verzi i českém rukopisu. Neumann další kapitolu originálu včlenil do třetí kapitoly jen s odrážkou bez předchozího úvodu. Na začátku kapitol ponechal jen některé citáty uvozující německou verzi, jinde je změnil. U žádné kapitoly se však nevyskytuje heslovitě shrnutý obsah jako v německé verzi. Na rozdíl od rukopisného překladu Neumann používal vzletnější sloh, patrně přesný překlad měnil.  

gallery

S. K. Neumann také vypustil veškerý poznámkový aparát, který se vyskytuje jak v německé verzi, tak v rukopisném českém překladu, ale jako básník neodolal a doplnil dvě úvodní kapitoly o pět svých parafrází japonských básní.          

Jošiwara S. K. Neumanna je kromě prvních dvou kapitol volný překlad či spíše parafráze původně francouzské knihy respektive německého překladu. Volná parafráze asi souvisí s ochranou autorských práv, jejichž definování započalo v 19. století a bylo stále zpřesňováno nejen v rámci Rakouska-Uherska, ale i na mezinárodní úrovni. Mezi lety 1895–1918 došlo k zásadnímu stanovení pojmů jako je „autor“ a „vlastník“ díla, následně v roce 1919 vznikl Ochranný svaz autorů. To a autorský honorář zřejmě vedlo k tomu, že se S. K. Neumann snažil vytvořit z různých pramenů nové dílo a později všechny prostudované použít pro encyklopedické publikace „Dějiny lásky“ a „Dějiny ženy“.

Co se týče výtvarné stránky knihy, každá kapitola je uvedena obdélníkovou kartuší obsahující perokresbu s japonskými motivy, závěr kapitoly je ozdoben také perokresbou vždy s japonským motivem už bez ohraničení kartuší. Obrázky v knize jsou dvojího typu. „Seznam obrazů“ jsou černobílé ilustrace vzniklé na základě dřevořezů. „Kresby v textu“ pak vytvořil O. Guth. V tomto případě se malíř jednoznačně inspiroval obrazovým materiálem v knize Nightless City.

Podařilo se tedy zjistit, ze kterých zahraničních publikací S. K. Neumann při psaní knihy Jošiwara, japonské město milování čerpal, ale nepodařilo se jednoznačně prokázat, že rukopisný překlad v černém sešitě z pozůstalosti Joe Hlouchy v Náprstkově muzeu sloužil jako podklad pro Neumannovo české vydání, ani to, kdo překlad z němčiny pořídil. Neumann mohl také čerpat z francouzského originálu, byť v seznamu literatury na konci knihy uvádí německou verzi.


 

Autorkou článku je významná japanistka a dlouholetá kurátorka japonské a korejské sbírky Náprstkova muzea Alice Kraemerová.


 

KAM DÁL:

Psíci, panenky a draci ze Země vycházejícího slunce

Sběratelovy Vánoce

Poznejte dobrodruhy minulých století

 

(per)

Mimoevropské kultury Rukopisy a tisky