Národní muzeum uchovává jedny z nejstarších hornin

15. 1. 2015 | Víte, které předměty ze sbírek Národního muzea jsou nejstarší? V tomto ohledu jsou jasnými přeborníky horniny z jihozápadního Grónska, které patří mezi jedny z nejstarších známých hornin na světě, jejichž stáří je přibližně 3,6–3,7 miliardy let.

Původně jemnozrnný mořský sediment byl přeměněn na pararulu až migmatit. Stáří této horniny z jednotky Isua je asi 3,7 miliardy let (zdroj: Národní muzeum)

Pocházejí z období, které geologové označují jako eoarchaikum. To následovalo po zformování zemského tělesa poslepováním různorodého kosmického materiálu v době před asi 4,6 až 4 miliardami let, během níž se rozvrstvilo na tři základní části – zemské jádro, plášť a kůru. Z nejranějších fází vývoje zemského tělesa však nemáme žádné doklady v podobě hornin. Ty pocházejí právě až z doby před asi 3,8–3,6 miliardami let, kdy se díky chladnutí Země začínala vytvářet pevná zemská kůra. Jako první se vytvářela kůra oceánského typu, která je tvořena především vyvřelými horninami – bazalty (čediči). Dalším geologickým vývojem z ní pak vznikala pestřejší kůra kontinentální, která se skládá z různých vyvřelých, usazených a přeměněných hornin.

Jedny z nejstarších hornin na světě pocházejí z okolí grónského hlavního města Nuuku (zdroj: Národní muzeum)V úvodu zmiňované horniny z našich sbírek pocházejí z okolí města Nuuku v jihozápadním Grónsku, z geologické jednotky Isua Greenstone Belt (tento anglický termín se někdy do češtiny nepěkně překládá jako pás zelenokamenů). Ta je tvořena nejstaršími zbytky oceánské zemské kůry a patrně zachycuje i raná stádia vývoje kůry kontinentální. Ze staré oceánské kůry pocházejí nálezy polštářových láv, které vznikají výlevy bazaltové lávy do vody a dokazují tak i existenci nejstarších oceánů. V dávných oceánech se také ukládaly usazené horniny bohaté železem, které se uvolňovalo z chladnoucí oceánské kůry.

Někteří geologové se domnívají, že horniny jednotky Isua se utvářely v oblasti kolize dvou oceánských desek. K podobnému procesu dochází dnes třeba v západní části Tichého oceánu (s kolizí a podsouváním jedné desky pod druhou souvisí vznik hlubokomořských příkopů, jako je Mariánský příkop, nejhlubší místo v dnešních oceánech).

Tato hornina z jihozápadního Grónska představuje jednu z nejstarších součástí kontinentální zemské kůry. Původní žula byla v důsledku vysokých tlaků a teplot přeměněna na ortorulu (zdroj: Národní muzeum)Předpokládá se, že v již takto dávné geologické minulosti fungovaly procesy deskové tektoniky, podobně jako je známe dnes. Tavením oceánské kůry na styku dvou desek vznikalo magma, z něhož vznikaly vyvřelé horniny podobné žulám, které tvoří běžnou součást kontinentální kůry.

Během následného geologického vývoje prošly horniny několikanásobným pohřbením do velkých hloubek a s tím spojenou přeměnou v důsledku vysokých teplot a tlaků. Proto se dnešní podoba takto starých hornin značně liší od jejich původního vzhledu – původní usazené horniny jako břidlice byly přeměněny na pararuly nebo migmatity, žulám podobné vyvřeliny byly přeměněny na ortoruly (viz fotografie).

Horniny z našich sbírek pocházejí ze sběrů významného česko-amerického geologa Jana Kutiny (1924–2008), který dlouhá léta působil jako profesor na zahraničních univerzitách (např. v USA nebo Japonsku), a který Grónsko navštívil během expedic v sedmdesátých letech minulého století.


Autrem článku je František Vacek z Mineralogicko-petrologické oddělení Národního muzea.

 

KAM DÁL?

 

Před 400 milióny lety u nás žili gigantičtí obratlovci

Nové druhy obratlovců popsané zoology Národního muzea

Co jedli naši předkové? Odpovědi nabízí bioarcheologie

 

(dan)