Joachim Barrande: Ingénieur en Chef à Prague

26. 8. 2014 | Osm tisíc dřevěných beden, obsahujících sbírky Paleontologického oddělení, bylo uloženo v suterénních depozitářích Historické budovy Národního muzea. Po přestěhování do nových depozitářů a následném zpracování se v těchto bednách povedlo objevit nečekaný skvost: písemnosti, do kterých byla zabalena část sbírek slavného francouzského a vlastně i českého paleontologa Joachima Barranda (1799 – 1883). Jedná se o archivní materiály natolik jedinečné, že mohou pomoci zaplnit některá bílá místa v našich dějinách. Přečtěte si třetí část seriálu, věnovaného tomuto výjimečnému objevu.

Jedna z beden označená nápisem DIVERSA k revisi a číslem vyhrazeným Barrandově sbírce. Kromě směsi prvohorních zkamenělin obsahuje Barrandovy rukopisy „Systême silurien du centre de la Bohême“ použité jako balicí papír. Snímek z vybalování sbírek v depozitářích přírodovědeckého muzea v Horních Počernicích. (zdroj: Národní muzeum)

Jak spolu souvisí slavný český, totiž francouzský paleontolog Barrande a výstavba železničních tratí v Zemích Koruny České? Přečtěte si první a druhý díl našeho seriálu, věnovanému objevu archivních materiálů, které mohou pomoci zaplnit bílá místa naší historie. Na závěr druhého dílu seriálu se dozvídáme, že Barrandův vstup do projektů „železných cest“ („chemins de fer“) zřejmě úzce souvisí s ukončením jeho vychovatelské činnosti u bourbonského dvora, ke kterému došlo roku 1833 – propuštěný vychovatel si musel najít novou obživu.

Ať již byl Barrandův podíl na projektu dokončení lánské dráhy směrem na Plzeň jakýkoliv, dopisy nalezené v bednách s prvohorními hlavonožci se týkají jen nového projektu, se kterým přišla hrabata Wilhelm Wurmbrand a Seraincourt.

Cílem bylo propojení radnického, popř. kladenského uhelného revíru s již vybudovanou dráhou Budějovice ­– Linec, případně s již vybudovanou lánskou koněspřežkou a tedy Prahou. Nová koněspřežka měla podle velkolepého podnikatelského záměru zajišťovat odbyt z uhelných dolů radnické oblasti a obchodně propojovat Wurmbrandovo panství s Jižními Čechami, Horními Rakousy a pak dále po toku Dunaje. Z projektu nezbylo o mnoho více, než naše sbírka dopisů, i když, jak je vidět i z připojené mapy, jižní úsek byl nakonec v šedesátých letech 19. století realizován v zásadě ve shodě s plány Barrandových inženýrů. V některých dopisech, jako v následujícím, ve kterém se inženýr Karel Wenke kaje pro jakýsi neznámý prohřešek, jsou jména podnikatelů, Barrandových zaměstnavatelů, výslovně uvedena:

(…) opakujete, co už víte a já nemůžu než připojit, že jsem to posuzoval jako slepý. Jeho Excelence mi prokázala laskavost, když mi pomohla napravit toto pochybení u pana hraběte Wurmbranda, který mi prokázal laskavost, když na vše zapomněl a nechal mě pokračovat v mé práci pod vaším vedením. Prosím Vás, abyste si o mně zachoval dobré mínění a buďte si jist, že bych pro Vás udělal vše, abyste zapomněl na tuto (…) delikátní záležitost a také aby už nebyla nikdy zmíněna. Ve čtvrtek jsem mluvil s Jeho Excelencí, v pátek s hrabětem Wurmbrandem v Liblíně a v sobotu jste mne našel na venkově.  Opravdu se zlobím, že mi  po druhé utekla vzácná příležitost mluvit s hrabětem Seraincourtem, prosím Vás naléhavě, abyste mu vyjádřil můj respekt a moje poděkování ve víře, že jeho dobré srdce pro mne promluvilo stejně tak, jako to Vaše.

Dopisy zároveň spolu s ostatními prameny dávají jasnější představu o pravé úloze Barranda při projektování dráhy.

Barrande, označovaný jako „hlavní inženýr“, tedy „Ingénieur en Chef“ sídlí v Praze a nechává se pravidelně, zhruba jednou týdně, informovat o vyměřování jednotlivých úseků terénními pracovníky. Dopisy známe od dvou vyměřovačů, ale podle dalších dokumentů jich bylo nejméně osm. Barrande pravidelně jezdí na obhlídky. Pakliže na delší dobu odjíždí, jeho podřízení znají jeho novou adresu a dopisy potom místo do Prahy proudí např. do Karlových Varů. U svých podřízených se zjevně těší značné úctě.

Detail profilu skresleného baronem Callotem v oblasti mezi Skomelnem a Bezděčínem na Radnicku. (zdroj: Národní muzeum)

Objevené dokumenty se týkají dvou oblastí. V severní části byla vyměřována trasa spojující Plzeň, Radnice, liblínské panství a lánskou dráhu. V „Barrandových bednách“ bylo dosud nalezeno 15 dopisů týkajících se vyměřování dráhy v širším okolí Radnic u Plzně, v okolí obcí Bukovec – Chrast – Sedlecko – Bušovice – Střapole – Dírka – Vranovice – Dolní Stupno – Bezděkov – Vranov – Přívětice – Skomelno – Vejvanov – Mostiště – Svinná – Chlum. Dopisy a další písemnosti (dochovalo se jich šest) z druhé, jižní oblasti, dokumentují úsek dráhy vyměřovaný na spojnici Plzeň – České Budějovice a to na linii:  Horažďovice – Střelské Hoštice – Katovice – Liboč – Pracejovice – Bezděkov (dnes jižní část Strakonic). Zmíněny jsou ale i další lokality jako Spálené Poříčí nebo Hradešice.

Úseky železnice vystavěné v době projektování „české uhelné dráhy“ a místa, ve kterých podle nalezených dopisů probíhalo vyměřování. (zdroj: Národní muzeum)

Průběh tras najdete v mapce. Černě jsou vyznačeny již tehdy existující úseky dráhy, na něž se měla nová železnice napojit – na severu lánská dráha, na jihu dráha Linec – České Budějovice. Modrými kolečky s tečkou jsou vyznačena místa, kudy dnes trať skutečně vede, červeně místa, kudy ne. Na rozdíl od jižního, severní úsek nikdy nebyl dokončen – dráha, která navíc přesně nesleduje původně vyměřovanou trasu, končí slepě u Radnic, kde sloužila k svozu uhlí ze zdejších dolů.

Projekt nakonec skončil neúspěchem – pravděpodobně pro nezájem o akcie společnosti, kterou jeden z podnikatelů, hrabě Seraincourt, zřídil za účelem financování projektu ve Francii  – a investoři se potýkali se značnými finančními ztrátami. Hrabě Wurmbrand se v období před rokem 1848 ještě podílel na reformních snahách české šlechty. Zajímavý byl i jeho neotřelý přístup ke správě liblínského panství, mimochodem vydával i noviny pro své poddané. Roku 1857 prodal svůj majetek v Čechách a definitivně ze země odešel. O hraběti Seraincourtovi toho zatím mnoho nevíme, z hlediska našeho příběhu ovšem není bez zajímavosti, že měl blízko ke dvoru Karla X. Kruh se tak pěkně uzavírá.

Během své inženýrské kariéry v Čechách se Joachim Barrande stále více zabýval paleontologickým a geologickým výzkumem oblasti, které se jednou bude říkat Barrandien. Jako první si vytvářel jasnou představu o její geologické skladbě a vrstevním sledu. Již roku 1846 publikoval svou první zprávu o zkamenělinách z českých prvohor (tehdy „Systême silurien“) a roku 1852 vydal první díl svého ohromného díla „Systême silurien du centre de la Bohême“ věnovaný trilobitům... ale to už je docela jiné povídání, které si necháme zase na příště.

FOTOGALERIE:

gallery


Autory článku jsou Jan Sklenář a Vojtěch Turek z Paleontologického oddělení Národního muzea.

Za pomoc se čtením dobových rukopisů a překlady z němčiny a francouzštiny děkují autoři Marice Polechové a Romanovi Jírů.

 

KAM DÁL?

 

Joachim Barrande: Dvorní vychovatel na železné cestě

Joachim Barrande: To jest to, do čeho jsem balil

Expedice Hamada 2014 - za zkamenělinami do pouště

Pouštní sklo uchvacuje už po tisíciletí svou krásou

 

(dan)