Umělecká výzdoba Nové budovy Národního muzea

24. 9. 2013 | S uměním vzniklým v letech 1948 – 1989 se stále vypořádáváme. Někdo celou epochu šmahem odsoudí, jiný si ji oblíbí, další poukazuje na to, že v této době mohly ve veřejném prostoru vedle sebe existovat díla kvalitní i (pod)průměrná. Nechte se pozvat ke zkoumání vzniku uměleckých děl, která můžete dodnes vídat v Nové budově Národního muzea.

Jedna z fází výzdoby Nové budovy Národního muzea

Od počátků architektonického řemesla byla stavba vždy propojena s výtvarným uměním. Zejména v době vrcholného středověku tato spolupráce probíhala od prvotního návrhu v tzv. hutích, spolcích umělců, realizujících konkrétní stavbu doslova od podlahy až po strop.

Karel Prager a celý jeho tým se při stavbě dnešní Nové budovy Národního muzea (bývalého Federálního shromáždění) pokusili obnovit praxi středověkých hutí, kdy spolupracující architekti a výtvarníci hledají společně nejlepší podobu uměleckého předmětu a jeho správné umístění v rámci stavby.

Od roku 1965, kdy byla vyhlášena neveřejná soutěž na rozšíření stávajícího sídla Národního (později Federálního) shromáždění – Pražské burzy peněžní a zbožní, se Pragerův tým obklopil vyhlášenými výtvarníky.

Do jejich díla, stejně jako do života celé společnosti však zasáhl 21. srpen 1968 a následné společenské změny, zejména nástup období normalizace. Řada výtvarníků už nesměla po začátku období normalizace do stavby Federálního shromáždění přispět, i když bylo s jejich díly původně počítáno. Tito výtvarníci se ocitli na černé listině (např. Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek) a jejich už hotové plastiky se nesměly stát součástí výzdoby budovy.

Tým tvůrců se polekal, že by se v této situaci mohlo podařit do budovy prosadit díla „ideologicky vhodných“ umělců a začal proto jednat.

"S Národní galerií bylo domluveno, že „nevhodná“ díla vytvořená pro výzdobu Federálního shromáždění budou věnována do jejích sbírek a výměnou za to Národní galerie poskytne kopie soch mistrů 1. poloviny 20. století. – Guttfreunda, Štursy a dalších. Některá původní díla se kromě toho podařilo rozmístit i do jiných, méně exponovaných staveb," vysvětluje Radomíra Sedláková z Národní galerie.

Na rozdíl od soch, jejichž autoři byli ideologicky nepřijatelní, se podařilo po roce 1968 Pragerovi a jeho týmu prosadit do budovy i mnoho původně navrhovaných děl, a to zejména z oblasti užitého umění. Jednalo se například o skleněné plastiky, tapiserie, umělecké ztvárnění stropních podhledů nebo celé "krajiny" v rámci stavby - například střešní japanizující zahrádku s pohyblivou sochou (mobilem) nebo atrium s jardinierami a dalšími ozdobnými prvky.

Příště se můžete těšit na příběh skleněné plastiky autorů Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, která se nachází v přízemním travertinovém sále.


 

KAM DÁL?

Nová budova splnila sen o rozšíření muzea

Moderní muzejní komplex v centru metropole

Za minulostí Historické budovy Národního muzea VI. díl

(dan)