Sochy na indexu

27. 2. 2015 | V období normalizace se nesměla ve veřejných prostorech objevit spousta výtvarných děl, jejichž autoři byli z různých důvodů pro minulý režim nežádoucí a nesměli "být vidět". To byl také případ plastik, které byly na přelomu 60. a 70. let vytvořeny pro dnešní Novou budovu Národního muzea.

Plastika Milník dějin měla být umístěná na Wilsonově ulici směrem ke Státní opeře (zdroj: Národní muzeum)

V roce 1964 byl zpracován první návrh na rozšíření stávajícího sídla Národního shromáždění (dnešní Nové budovy Národního muzea), který vzešel z architektonické soutěže. Tuto soutěž vyhráli společným návrhem tři přední čeští architekti – Karel Prager, Jiří Kadeřábek a Jiří Albrecht. Od začátku se tento tým obklopil výtvarníky, kteří měli vytvořit uměleckou výzdobu budovy a podílet se i na designérském řešení jednotlivých prostor. Kromě plastik, obrazů a tapiserií výtvarníci navrhovali umělecké ztvárnění stropních podhledů, světel nebo celých "krajin" v rámci stavby (např. pohledová střešní zahrada v japonizujícím stylu).

Budova se stavěla několik let. Společenské změny po roce 1968 a zejména nástup období normalizace měly dopad i na zdánlivě nevinnou výtvarnou složku celé stavby. Řada výtvarníků už nesměla po začátku období normalizace do stavby přispět, i když bylo s jejich díly původně počítáno.

Mezi výtvarníky, kteří se takto ocitli na černé listině, byli i sochaři Miloš Chlupáč, Olbram Zoubek a Vladimír Preclík.

Rozměrná kamenná plastika Milník dějin vysoká 5,5 metru se na určeném místě nesměla objevit (zdroj: Národní muzeum)Sochař Olbram Zoubek stvořil pro dnešní budovu Národního muzea plastiku Milník dějin, která měla být umístěná na Wilsonově ulici směrem ke Státní opeře. Rozměrná kamenná plastika vysoká 5,5 metru se na určeném místě nesměla neobjevit a potkal ji osud řady dalších výtvarných realizací vytvořených pro budovu: "S Národní galerií bylo domluveno, že „nevhodná“ díla vytvořená pro výzdobu Národního shromáždění budou věnována do jejích sbírek,,“ vysvětlila Radomíra Sedláková z Národní galerie.

Podobný osud potkal dřevěnou plastiku Zákoník od Vladimíra Preclíka. Ta byla určená pro interiér pravého kuloáru budovy, kde měla stát na nízkém kamenném soklu. V kuloáru ji po nástupu normalizace nahradilo známé a „ideologicky vhodnější“ sousoší Sbratření sochaře Karla Pokorného (po r. 1989 odstraněno). Plastika Zákoník dnes zdobí Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Zatímco dvě předchozí díla byla už realizovaná, a po jejich dokončení se řešilo, „kam s nimi“, plastika Plamen od sochaře Miloše Chlupáče vznikla jako sádrový model a k její realizaci do žulového bloku už nedošlo. Plastika měla být umístěna na kovovém pylonu, který se nachází u dnešní Nové budovy Národního muzea na Wilsonově ulici. V pylonu je na plastiku vyhrazené zvláštní místo, které v 70. letech nahradily nápisy a státní znak (po r. 1989 byly odstraněny).

Plastika Plamen od sochaře Miloše Chlupáče měla být umístěna na kovovém pylonu u budovy (zdroj: Národní muzeum)Karel Prager a celý jeho tým se při stavbě dnešní Nové budovy Národního muzea pokusili obnovit praxi středověkých hutí – spolupracující architekti a výtvarníci hledali společně nejlepší podobu uměleckého předmětu a jeho správné umístění v rámci stavby. Bohužel do jejich výběru zasáhla politická moc a některá zajímavá díla se tak na původní místo určení nesměla dostat.

Plamen od sochaře Miloše Chlupáče - sádrový model (zdroj: Národní muzeum)Plastika Zákoník od Vladimíra Preclíka (zdroj: Národní muzeum)

 

 

(dan)