Jak se baletky postavily na špičky

12. 10. 2015 | Když se řekne balet, představí si většina lidí štíhlou slečnu stojící v elegantní póze na špičkách. Bylo tomu tak vždy?

Fotografie. Detail fotografie. Enrichetta Grimaldi, 1895. Autor fotografie Ateliér J. F. Langhans, Praha. Zdroj: Národní muzeum

Kořeny baletu můžeme najít v různých dvorských slavnostech a divadelních akcích 14. a 15. století. Za historický počátek baletu je obecně považován rok 1581, kdy byla uvedena Fotografie. Františka ze Schöpfů, 1898. Autor fotografie Ateliér Josef Fiedler, Praha. Zdroj: Národní muzeumKirké, s podtitulem Královnin komický balet. Jednalo se o jeden z prvních tzv. dvorských baletů, v němž se spojily recitace, zpěv a tanec do příběhu o řecké kouzelnici.

Uplynula však ještě téměř tři staletí, než se tanečnice postavily na špičky. Do té doby patřila tato dovednost do akrobatických vystoupení kejklířů, nikoli na divadelní jeviště. Navíc v baletním umění baroka a klasicismu exceloval muž. Vzpomeňme jen na francouzského krále Ludvíka XIV. nebo na celou rodinu Vestrisů, tanečníků dominujících na evropských jevištích 18. a počátku 19. století.

S příchodem baletního romantismu, v třicátých letech 19. století, se vše změnilo. Jeviště ovládly ženy, a to především díky italské tanečnici Marii Taglioni, která v hlavní roli víly Sylfidy tančila na špičkách. Na publikum zapůsobila až nadpozemským dojmem a stala se vzorem pro další tanečnice. Od té doby začal být tanec na špičkách symbolem baletky jako „křehké éterické bytosti“. Ve skutečnosti však Taglioni netančila tak, jak bychom si to představovali dnes. Dělala rychlé kroky a malé skoky, na zlomek vteřiny se postavila na konečky prstů. Až v průběhu 20. století došlo k ohromnému posunu ve vývoji klasické taneční techniky (baletní techniky) a ustanovení jejích základních principů tak, jak je známe dnes.

Fotografie. Detail fotky Jelizaveta Nikolská a Remislav Remislavský, 1925. Labutí jezero – Odetta a Princ,       prem. 11. 2. 1924 v Národním divadle v Praze.  Zdroj: Národní muzeum
Ve sbírce Divadelního oddělení Národního muzea se dochovaly desítky ateliérových Fotografie Detail z fotografie Fotografie. Luisa Černá. Kdo je na světě nejmocnější – Myší princ, prem. 17. 2. 1927 v Národním divadle v Praze. Autor fotografie neznámý. Zdroj: Národní muzeumfotografií z počátků baletu Národního divadla v Praze. Když se na ně podíváme pozorněji, zjistíme, že zachycovaly tanečnice pro současného diváka v málo atraktivních nebo „netanečních“ pózách. Pokud stály na špičkách, opíraly se o pevný bod, protože baletní obuv nebyla v té době natolik vyspělá, aby umožnila tanečnicím setrvat nehnutě v póze po celou dobu expozice snímku.

Balet stále představuje pro fotografy výzvu. I přes současnou nejmodernější techniku vyžaduje dokonalé zachycení tanečnice v póze, kterou zaujme na zlomek vteřiny ve skoku, od fotografa alespoň teoretické znalosti techniky klasického tance a léta fotografické praxe. Není tedy náhodou, že se fotografování baletu často věnují také bývalí či aktivní tanečníci.

Autorkou článku je Libuše Hronková z Divadelního oddělení Národního muzea.

Další fotografie si můžete prohlédnout na výstavě Obraz baletky v minulosti a dnes v Národním muzeu – Muzeu české loutky a cirkusu.

Prohlédněte si dobové fotografie:

gallery


 

Kam dál?

„Smím prosit?“ aneb taneční móda let třicátých

(EK)

Historie