Jak obléci vikinga

14. 10. 2015 | Podívejte se na fotografie zachycující jednotlivé části vikinského mužského oděvu, jehož rekonstrukci vytvořil Ľubomír Novák z oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea.

Rekonstrukce oděvu svobodného sedláka z Faerských ostrovů. Foto: Jana Lohnická

V českém prostředí se můžeme setkat s řadou nadšenců, kteří se věnují rekonstrukci života a boje v raném středověku – velká část těchto reenactorů se pak věnuje vikingům (psáno úmyslně s malým v, jelikož slovo víkingr označovalo jen skandinávské piráty/nájezdníky a nikoliv etnickou skupinu, samotní obyvatelé Skandinávie se označovali jako Seveřané – Norðmenn).

Z archeologických nálezů, z dobové ikonografie a rovněž ze slovního popisu v ságách a severských básních můžeme poměrně dobře rekonstruovat představu o podobě oděvu starých Seveřanů. I přes to je třeba s prameny pracovat obezřetně, dochovaných kusů oděvu je poměrně malé množství, to však má rozptyl několik staletí, během kterých se móda postupně měnila. Kromě nálezů z doby vikinské se tak často pracuje i s nálezy ze staršího období. Ikonografické prameny jsou pak poněkud zkratkovité, jelikož spíš zobrazují siluety postav a jejich oděvů. Nejproblematičtější je pak popis v ságách, které se mnohdy vyjadřují k událostem z doby vikinské, ale byly zapisovány od konce 12. století a tudíž reálie mohou být zkreslené dobou zápisu. Druhým problémem ság je i fakt, že popisují spíše prostředí Norského království a jen málo informací je věnováno Dánsku a Švédsku, z těchto oblastí však máme bohatší repertoár archeologických nálezů.

V tomto článku bych chtěl představit jednu rekonstrukci vikinského mužského oděvu, konkrétně svobodného sedláka (húsbóndi) z Faerských ostrovů (Færeyjar; faersky Føroyar), v tomto případě směřovaný k přelomu 10. a 11. stol., tedy do období, které popisuje Sága o Faeřanech (Færeyinga saga; faersky Føroyingasøga). Popis oděvu byl původně připraven pro Projekt Forlǫg, čtenářům tohoto článku proto přináším upravenou verzi zaměřenou více archeologicky, respektive s představením jednotlivých kusů oděvu na základě prezentace archeologických nálezů dochovaných kusů oděvu.

Prvním kusem oděvu byly spodky – (línbrœkr). V předkládané rekonstrukci byly spodky ušity z lněné látky podle nálezu z německého Marx-Etzelu z 2. stol. po Kr. Spodky nebyly jen spodním prádlem, jak bychom je vnímali dnes. Byl to nejjednodušší kus oděvu, který však nebyl v minulosti nutností – podle ság sloužily spodky jako noční mužský oděv (v tomto případě spíše u movitějších vrstev společnosti), případně byly nošeny společně s nohavicemi (hosa). Spodky samozřejmě mohly být nošeny i samostatně.

Vikingové používali různé druhy kalhot, pro rekonstrukci faerského sedláka byly zvoleny úzké vlněné kalhoty se šlapkami (leistabrœkr; vlastně dupačky, jak bychom je nazvali dnes). Tyto kalhoty byly ušity podle nálezu z dánského Thorsbergu z 4. stol. Existovaly však i jiné typy kalhot, zejména bez „šlapek“ – v tomto případě pak bylo nutné obléci ponožky, jak to dokládají například nálezy z anglického Yorku.

Spodní část kalhot byla často omotána ovinkami (spjarrar či vindingar). Ovinky bývaly ve spodní části ovázány ještě tenkým koženým řemínkem, aby se nerozmotávaly, horní část pak bych sepnuta sponou či ozdobným háčkem. Zčásti z dekorativních, zčásti z praktických důvodů byly ovinky ještě omotány tkanicí (lindi ?), tkanou na hřebenu či na destičkách.

Nálezů kožených bot (skór) z doby vikinské známe celou řadu. Pro předkládanou rekonstrukci byly zvoleny boty z Coppergate v anglickém Yorku z 10. stol.

Oděv horní poloviny těla se skládal ze dvou tunik/košil. Spodní tunika (skyrta či serkr) bývala spíše z nebarveného lnu, nacházejí se však i vlněné spodní tuniky. Rekonstruovaná spodní tunika je volnou variací na nález tuniky z norského Skjoldehamnu z 11. stol., v tomto případě však nebyly použity klíny všité v přední a zadní části tuniky.

gallery

Svrchní tunika (kyrtill) je kopií spodní tuniky podle nálezu z norského Guddalu z 11. stol. Dochovaná guddalská tunika byla zhotovena z vlny, rekonstrukce je ze lnu, navíc je zdobena dvojicí širších pásků tkaných na destičkách ve spodní části. Lem rukávů pak zdobí páska tkaná na hřebenu. Výstřih tuniky je tvořen dvojicí prostřihů, které jsou u krku sepnuty dvojicí jednoduchých bronzových spon.

Svrchní tunika je přepásána tenkým koženým opaskem (belti). Nákončí (álarendi) a přezka (hringja) opasku jsou replikami bronzových nálezů z norského Vestfoldu z 10. stol. Na opasek se přivazovaly předměty denní potřeby, jako např. nůž (knífr), kapsička (pungr), slánka, křesadlo a další. Zřejmě při svátečních příležitostech mohla být tunika navíc přepásána ozdobným tkaným pásem (gjǫrð), na předkládané rekonstrukci je vidět pás s motivem svastiky tkaný na destičkách.

fotografie: detail opasku

Jako spolehlivá ochrana před nepříznivým počasím sloužila kápě (hǫttr). Kápě, na rozdíl od pláště, díky svým širokým okrajům pohodlně chránila ramena a nadloktí a velkou část těla, zároveň však nepřekážela při práci, jelikož ruce zůstaly volné – ruce se pak v případě potřeby daly schovat pod přední cíp kápě. Předkládaná rekonstrukce kápě vychází z nálezu z norského Skjoldehamnu z 11. stol. Kápě se v zadní části svazovala šňůrkou, aby lépe přiléhala k temeni hlavy.

Důležitou součástí oděvu byl rovněž rozměrný vlněný plášť (feldr). Podle svědectví ság víme, že plášťů byla rovněž celá řada typů – velké či malé, čtverhranné či kruhové/oválné. V předkládané rekonstrukci je použit velký plášť – plášť totiž mnohdy nesloužil jen jako součást oděvu, ale používal se i jako přikrývka, zejména na cestách. Velké pláště v délce mnohdy přesahovaly 2 m, široké pak bývaly okolo 1,5 m, alespoň podle svědectví ze ság. Poněkud starším příkladem takového typu pláště je nález z dánského Thorsbergu ze 4. stol.; fragmenty vikinského pláště byly nalezeny např. v norském Guddalu. Pláště byly spínány na pravém rameni, a to buď sponou (kinga či sylgja) nebo jehlicí (dálkr) jakou je např. nález z faerského Tjørnuvíku z 10. stol. Levá ruka byla schovaná pod pláštěm, pravá pak byla volná, aby plášť nepřekážel například v boji.

V případě čepic (húfa) jsme víceméně odkázáni na zmínky v ságách a na ikonografii. Ve švédské Birce se našlo stříbrné zakončení čepice z 10. stol. Je však otázkou, zda bylo připevněno k čepici trojúhelníkového střihu (tedy k typu, který představuje předkládaná rekonstrukce), či zda byla připevněna na vrch menší okrouhlé čapky.

Při rekonstrukci je dobré rovněž myslet na další dobové doplňky – například šperky, v tomto případě korálky (tǫlur) a také na účes, který byl vytvořen podle vyobrazení na tapiserii z Bayeux.

Text byl vytvořen pro portál Archeologie na dosah, kde naleznete další zajímavé články s archeologickou tematikou.

gallery

Autorem článku i rekonstrukce oděvu je Ľubomír Novák z oddělení pravěku a antického starověku Národního muzea.

 


 

Kam dál:

I v pravěku teklo pivo proudem

Lopatkou zahradnickou ozbrojen - archeologické vycházky

Mějte archeologii na dosah

VIDEO: Návrat do časů lovců a sběračů

 

 

 

(per)

Archeologie