Pavouci v lidských obydlích – 8. díl

22. 8. 2017 | Dnešní díl představuje pavouka, který bezkonkurenčně vede v počtu dotazů a proseb o určení. Na přelomu léta a podzimu se s ním někdy setkal snad každý. Tím, že je poměrně velký, si snadno všimneme jeho dlouhých chlupatých nohou. Když se z nenadání takové velké tmavé zvíře rozeběhne, snadno nás tím vyleká.

Pokoutník tmavý (Eratigena atrica)

Jak ho poznáme?

Jedná se o velkého, černohnědě zbarveného pavouka. Na tmavošedém zadečku má kresbu v podobě několika okrovohnědých flíčků, které jsou skobovitě napojené na střední tmavohnědou linku. Hlavohruď pokoutníka tmavého je hnědá s černou kresbou, nohy jsou jednobarevně hnědé.

Délka těla je 10–18 mm, ale v rozpětí může dosahovat až 15 cm. Při detailnějším pohledu si všimneme dlouhých snovacích bradavek.

Přítomnost pokoutníka prozradí pavučiny postavené nejčastěji v temných rozích místností (odtud jeho české jméno). Ty jsou plachtovité, vzadu vybavené obytnou rourkou, ve které se pavouk ukrývá. Sítě pokoutníků jsou často zaprášené – pavouk totiž sítě neobnovuje, ale ke stávající pavučině přidává stále nová a nová vlákna. U nás je to běžný druh.

Kde žije?

Pokoutník tmavý (řazen dříve do rodu Tegenaria) je hemisynantropní, to znamená, že za běžných okolností žije volně v přírodě (hlavně na vlhkých místech, jako jsou kamenné zídky, tarasy nebo i kanalizace), ale za nepříznivých podmínek (hlavně na zimu) vyhledává lidské příbytky.

Při pohybu mimo pavučinu bývá dosti "neopatrný", a tak je často nacházen ve vanách, umyvadlech, dřezech ap., kam sklouzne a odkud se nemůže dostat zpět. Týká se to zejména samců, kteří koncem léta vyhledávají sítě samiček.

V pavučině ale pokoutníci prakticky po celý čas pobývají v bezpečí své obytné rourky, kam si zatahují kořist, kde se svlékají a kde se páří. Po páření bývají samci při odchodu ze sítě samice zpravidla samicí dostiženi, a do její obytné rourky se nedobrovolně vrátí… V obytné rource samičky zavěšují na jaře i kokony (pavučinové zámotky) se svými vajíčky. Na večer z obytné rourky povylezou a číhají na kořist.

Co umí?

Pořádně nás vyděsit. Pokud ho totiž uvidíme v celé jeho nádheře na místě, kde bychom ho nečekali, naše reakce bude mít nejspíš daleko k jeho obdivování. A protože strach má velké oči, budeme mít v ten okamžik před sebou obřího a jistě nebezpečného pavouka. Přitom opak je pravdou. Člověku je totiž zcela neškodný, malí jedinci dokonce ani neprokousnou lidskou kůži.

Navíc samičky jsou starostlivé maminky. Mláďátka, která se v květnu vylíhnou z kokonu zavěšeného v obytné rource, samičky bedlivě hlídají. Po nějakém čase se mladí pavoučci rozutečou a začnou si stavět vlastní malé pavučinky. Nezahubí-li je vystrašený člověk nebo jiný, často i menší pavouk, dožijí se až sedmi let.

Autorem textu je Petr Dolejš ze zoologického oddělení Přírodovědeckého muzea Národního muzea.


Kam dál?

Pavouci v lidských obydlích – 7. díl

Nejnebezpečnější pavouk žijící v Česku? Jedovatá zápřednice

(EK)

Přírodní vědy