Výstava Peníze představí i hazardní hry

11. 11. 2013 | Kdo by neznal lotynku? Malá číselní loterie janovská, u nás známá pod zdomácnělým názvem lotynka, vznikla již počátkem 17. století v italském přístavu Janov. O historii lotynky i dalších hazardních her se dozvíte víc na nové výstavě Národního muzea, která představí téma peněz v širších kulturních souvislostech.

Losovací olivy a kleště

Výstava Peníze (která je součástí stejnojmenného cyklu) se otevírá návštěvníkům 29. listopadu 2013 v Nové budově Národního muzea. Kromě historie platidel výstava ukáže dějiny podnikání a zaměstnanecké práce či fungování banky a burzy. Bude také sledovat vliv peněz na umění, životní styl či lidskou morálku, se kterou téma hazardních her úzce souvisí.

Jaký byl tedy princip lotynky? Velmi prostý: z devadesáti aritmeticky za sebou následujících čísel se v každém tahu vylosovalo pět výherních. Sázky se uzavíraly buď na jediné číslo, případně i na jeho pořadové umístění mezi taženými nebo na kombinaci dvou, tří, čtyř či všech pěti slosovaných čísel. Výhry byly určovány dle výše vkladu jeho násobkem a jejich pravděpodobnost byla doslova nepatrná.

Mimořádně rychlé a masové rozšíření a obliba této loterie tak znamenal více než vydatný příjem státních pokladen na straně jedné, postupně však vedl k neúnosnému ožebračování především nemajetného obyvatelstva na straně druhé.

Státním aparátům celé Evropy se po dlouhá tři století dařilo malou loterii legální cestou omezit či zcela zakázat jen velmi pozvolna.

Losovací zařízení ze sbírek Národního muzea, které bude na výstavě k vidění, sestává z losovacího kola ve formě kruhového mosazného bubnu vykládaného kůží, do něhož se vkládala drobná losovací pouzdra obsahující čísla. Pouzdra z galalitu imitujícího slonovinu v podobě válcovitých oliv byla šroubovací a ukrývala v sobě na stočené papírové svitky s psanými čísly v hodnotě 1-90.

Chlapecká košile se zkráceným pravým rukávemSamotné tažení losů probíhalo v loterijním tažebním sále pod dozorem notáře, komise a přihlížení napjaté veřejnosti – majitelů sázek s potencionální výhrou tak, že všechna losovací pouzdra s čísly byla před očima losovací komise zkontrolována a  drobnými manipulačními dvířky vložena do osudí, u nichž stávala dvě nevinná dítka, sirotci z různých ústavů. Zprvu to bývali chlapci, později i dívky. Na pokyn předsedy komise roztočilo jedno z dětí klikou osudí, aby se schránky s čísly řádně promíchaly. Po zastavení kola vytahovalo druhé z dětí po jedné náhodně vylosované olivy a předány předsedovi komise.

Sirotci (chlapci) měli k tomuto účelu zhotovený jednoduchý propínací plátěný kabátek se zkráceným pravým rukávem, což mělo zabránit případné možnosti manipulovat s výsledky tahu.

Předseda výherní schránku z pomoci speciálních kleští otevřel a slosovací lístek nahlas přečetl.

Losovací buben (výška 146 cm, průměr bubnu 41 cm)

Výsledky všech tahů byly samozřejmě řádně protokolovány a ještě téhož dne veřejně vyhlášeny.

Kromě osudí se vzácně zachovala i uzamykatelná mosazná skříňka na ukládání oliv a kleští a dřevěná skříňka imitující mahagon s deskou se značenými otvory pro ukládání svinutých lístečků s číslicemi.

Do sbírek Národního muzea byl celý soubor darován Československým loterijním úřadem v Praze roku 1919. V tomto roce totiž vládním nařízením č. 109 Sb. z., mezi jehož autory patřil i první ministr financí Dr. Alois Rašín, definitivně skončila legální malá číselná loterie janovská na českém území.

Od července roku 1919 tak mohly být na území nově vzniklé Československé republiky legálně provozovány pouze loterie třídní, věcné a dobročinné. 


Autorkou článku je Jana Kunešová z Oddělení starších českých dějin Národního muzea.

 

KAM DÁL?

Trampská abeceda ukáže české cesty za romantikou

Cyklus Film a muzeum učí poznávat dějiny 20. století

Škoda lásky, kterou jsem tobě dala …

(dan)