Diskuse k článku: Přispějte do Národní kroniky. Váš záznam uchová po celé generace

Odpovědět/Přidat příspěvek
  • <<
  • 1
  • >>
  • Nalezeno 5 příspěvků. Stránka 0 z 1

Ing. Jiří Řeřicha
avatar
24. 5. 2013, 0:37

Opožděný dopis

Opožděný dopis panu Ivanu Mládkovi

 

Nevím, jestli je 25 let dost pro historii, ale doufám, že událost, kterou Vám tu popíšu, už historií zůstane.

Jako režisér divadelního spolku, jsem byl tenkrát pozván na schůzi místního výboru Národní fronty.    

Nic dobrého to nevěstilo, už proto, že na pozvánce bylo jako program uvedeno:

 - m.j. „Příprava oslav výročí Slovenského národního povstání v naší obci“.

Taky ano! Starý pán mne hned v úvodu oslovil nemocným hlasem: „Hele, ty si přes kultůru. Udělejte se spolkem něco k tomu výročí“.

Zablekotal jsem - jako že to zkusíme - a byl jsem požádán o odchod.

Dále se asi probíralo ono důvěrné „m.j.“.

 

Co s tím? U divadel (i amatérských) se sice sdružovali tenkrát většinou schopní lidé,   ti ale neměli pro podobné „zakázky“ patřičné pochopení a ostatní byli prostě lidsky líný.

V té hrůze jsem si vzpomněl na kolegu, který organizoval v okresním městě pololegální „Klub mladých“ u jehož vchodu stály ale dlouhé fronty i lidí nemladých, neboť se zde děly věci tehdy jinde nevídané.

          Na příklad při programu „Vzpomínky z Indie“ se sedělo v pološeru u stolů při svíčkách a přednášející chodil v patřičném kostýmu mezi lidmi. Cimra vylepená šedým jekorem, čadily vonné tyčinky a možná i na sitár hrál někdo v pozadí ...

          Žádné pódium, řady židlí na parketách, zářivky a čevené kecátko s hvězdou, jak bylo tehdy kulturní normou.

 

Tak na toho člověka jsem se rozpomněl a požádal jej o pomoc.

„Ty si se zbláznil …“ – přivítal mne hned po vyslovení přání, zda by „Indii“ nemohl k nám importovat - „ …to je na půl roku dopředu nasmlouvaný i pro zájezdy!“

Když viděl moje zklamání, dodal: „To nic, mám něco lepšího.“

A nabídl mi svého kamaráda z Prahy, který měl v rámci oslav SNP vystoupit s kapelou v požadovaném termínu v Tanvaldu a na Smržovce.

„Kapela z Prahy? To bude drahý!“           (A možná i blbý – ale to jsem neřek nahlas).

„Neboj! Přijedou na víkend třema autama a spěji u mě. 

U vás budou hrát, kvůli mně, zadarmo!

Jste na to tři pořadatelé, tak zaplatíš jedno auto a bude.“

Jo, bylo to – ale čím dál podezřelejší.

 

Když mi konečně řekl, že jde o Banjoband Ivana Mládka, tak jsem se málem zvrátil.

Připomínám, že to tehdy bylo něco jako „objev roku“. V televizi si je sice drželi dost od těla – asi proto, že z rádia byli až moc populární – ale jejich písničky bylo slyšet všude. Holky si je opisovaly do zpěvníčků a pořadatelé se o jejich vystoupení jen prali.

 

Celej natěšenej co nabídnu a jak velkoryse odmítnu námitku vysokých nákladů s tím, že je uhradím třeba ze svýho, jsem běžel na příští schůzi NF.

Na náklady vůbec nedošlo.

Kredenciózní dáma s hlasem kaprála po vyslechnutí mé nabídky vstala a řekla (cituji):

 

„Ivan Mládek? NIKDY!!! Znesvětil by důstojnost oslav výročí SNP v naší obci.“

 

Vážený pane, Ivane Mládku,

nevím jak tehdy dopadlo Vaše vystoupení v Tanvaldu a na Smržovce,

ale důstojnost oslav výročí SNP zůstala, protentokrát, v Josefodole zachována.

 

Vás a Vaší kapelu zdraví         Oldbobr              Ing. Jiří Řeřicha                   Josefův Důl

František Schmíd Červená Řečice 195
avatar
20. 6. 2013, 12:00

Jak četnický strážmistr zabránil masakru,možná i osudu Lidic či podobných

Po pražském povstání v našem městečku zavládla radost z předzvěsti brzkého konce války.Poslouchalo se radio a mládenci vápnem zabílili německé nápisy.Byl 7 květen 1945 a u nás byl poměrně klid.Před obchodem otce skupina mladíků poslouchala radio,které bylo u okna sousední četnické stanice.Strážmistr vyšel ven a zapojil se do diskuze,kde že je asi fronta.Najednou zaburácel motor a od Milotic přijel na křižovatku polopásový Hakl plný ozbrojených Němců a zastavil.Na střeše měl těžký kulomet.Všichni jsme se ukryli v průjezdě a pootevřenými vraty jsme sledovali Němce.Ti rozložili mapu a zřejmě se radili, kam pojedou dál.Horké hlavy mladíků rozhodli,že půjdou vojáky odzbrojit.Stážmistr však rázně zakročil. "Neblázněte,máte holé ruce a já jen pistolku,tohle je armáda na ústupu abude se bránit!"Mladíci neradi poslechli a dále pozorovali Němce.Ti se dlouho radili až najednou zařval motor,Hakl se několikrá otočil kolem osy a odjel směrem na Želiv. Mě bylo tenkrát 7 roků a dodnes si scénu pamatuji.Tenkrát jsem litoval,že nechali Němce odjet,později jsem si uvědomil,k čemu mohlo dojít.                              Je mi 75 roků a rád píši a vzpomínám,tak prosím o zprávu,zda mohu pokračovt  Zdraví F.Schmíd

Národní muzeum
avatar
21. 6. 2013, 13:03

Jak přispět?

Dobrý den,

přispět do Národní kroniky můžete pouze přes stránky projektu SENSEN (nikoliv přes Muzeum3000). Návod, jak na to, najdete pod tímto odkazem http://www.sensen.cz/narodni-kronika/zapsat-prispevek-do-kroniky/

. Hezký den.

Ing. Alois Košťálek
avatar
8. 7. 2013, 12:16

Husy, husy, naše husy.

Husa domácí v historii obcí i rodiny, husy včera a dnes.

Jiří Roškot
avatar
14. 2. 2017, 23:01

z rodinné kroniky

Před cca 5ti lety jsem dokončil rodinnou kroniku, kde jsem zaznamenal bohužel už jen úryvky z mého tehdy již 70ti letého života. o tom  co vám posílám nejsem přesvědčen, že patří do obsahu národní kroniky.

                                                          Kapitola pátá

 

                          Zlatá Řeka

 

Jak to všechno začalo. S partou jsme začali, jako téměř plnoletí, občas chodit na pivko do krásné hospůdky na střekovský hrad, kde tehdy vládl „hradní pán“ Sláva Dvořáček. On byl jaksi nedílnou součástí hradu Střekova a vládu nad touto středověkou tvrzí, v podobě správce, převzal po svém otci. Lokál byl vyzdoben velice dobově, jak se na středověkou tvrz slušelo. Rytířským brněním, halapartnami počínaje a loveckými trofejemi jelenů a srnců, kterých byly plné stěny a dobovými obrazy konče. V místnosti byla velká krbová kamna, která v zimě příjemně prohřála celou místnost. No a my jsme se tam scházeli vyzbrojeni kytarami a s chutí si vždycky zazpívali pár trampských písniček, které jsme tehdy měli v našem skromném repertoáru. Nicméně se brzy rozkřiklo, že se na hradě schází parta s kytarami, a stávalo se, že někdy byla hospoda plná. Z toho měl pochopitelně radost i pan Dvořáček, protože čím víc lidí, tím větší tržba a z čeho může mít hostinský větší radost. Tak se taky stalo, že se na hrad zatoulali dva kluci z Hlinska, kteří pracovali jako montéři na tehdy budované tlakové plynárně v Užíně. Tehdy si sedli k vedlejšímu stolu,a když jsme nehráli, poprosili nás o kytaru s tím, že by taky zahráli pár trampských písniček. Okamžitě jsme je vyzvali, ať si přisednou k nám. Tak jsme se seznámili se Zdeňkem Šmejdou a Mirkem Zvěřinou. Ti se nám při vyprávění kam kdo chodí na čundry zmínili, že jezdí na Sázavu do Stvořidel. Hned nás vyzvali, abychom tam jeli s nimi, že to tam velice dobře znají a že se nám tam bude líbit. Slovo dalo slovo a zanedlouho jsme obdivovali pohádkovou krásu Stvořidel se svými nádhernými peřejemi.  Už na nás čekali u vlaku a zavedli nás na ostrůvek, který romanticky pojmenovali „Mys dobré naděje“. Měl tu zvláštnost, že  na něj bylo možno vstoupit suchou nohou jen z jedné strany po kamenech, které byly perfektně maskovány vysokou trávou. I s tím jsme zažili hodně legrace. Když jsme večer hráli a zpívali u táboráku, lákal náš zpěv a plápolání ohně kolemjdoucí, kteří netušili a ve tmě neodhalili, že je od nás dělí asi dva metry široký a asi půl metru hluboký vodní příkop také zarostlý vysokou trávou, který právě tvořil z našeho tábořiště ostrov. Každou chvíli přišel nějaký kluk s holkou, oba po kolena mokří a následkem toho se smutkem ve tváři, náš smích nebral konce. Ale nabídnutý hrnek grogu jejich chmůry rychle vymazal.

 Nezbytnou součástí vandru byly návštěvy hospůdek v nejbližším okolí. Snad nejkrásnější vzpomínku mám na hospůdku v Dobrovítově Lhotě, což byla malá vesnička hned nad Stvořidly. Když nás kamarádi Mirek se Zdeňkem vyzvali, abychom šli s nimi na pivo k „Milence“, neměli jsme potuchy, co nás čeká. Při příchodu nám vyšla vstříc velice čiperná stará paní, která mohla být určitě naší babičkou,ne-li prababičkou. Naši průvodci jí srdečně pozdravili oslovením „ahoj Milenko, tak jak se daří“? Potom nás vzájemně představili a sdělili jí velice závažnou skutečnost, že máme všichni ohromnou žízeň. „Milenka“ nás poprosila, abychom ze sklepa vyvalili soudek piva, že děda už promazává pípu. Její obavu, co bude dělat se zbylým pivem, protože místní v době žní prý moc do hospody nechodí, jsme bleskově rozptýlili prohlášením, že kupujeme celý sud. Jednalo se o pětadvacetilitrové „štěně“, a to jsme nepovažovali za problém zvládnout na jedno posezení. Po chvíli přišel do hospůdky nějaký hoch s dívenkou a poručili si u „Milenky“ pivo. Ta je s úsměvem odkázala na nás, se sdělením, že jsme koupili celý sud a ona nový narážet nemůže. Jejich překvapení nešlo přehlédnout, tak jsme je vyzvali, ať si u „Milenky vyzvednou půllitry a načepují si u nás. Tak si k nám přisedli, natočili si pivo a bylo nám všem dobře. Za chvilku se před každým z nás objevil frťan rumu jako odměna za naší pohostinnost. Čas krásně plynul, ale bohužel o něco dřív než jsme očekávali se do zvuku kytary a zpěvu ozvalo zlověstné zasyčení, které nekompromisně oznámilo, že obsah „štěněte“ byl beze zbytku přesunut do našich žaludků. Protože jsme jednomyslně usoudili, že jsme zhruba v polovině dobré zábavy a proto je nezbytně nutné k úspěšnému zakončení tak krásně započatého večera zakoupit ještě jeden soudek. Zavolali jsme „Milenku“, požádali o další „štěně“ s prosbou, jestli si ho můžeme vzít k řece, abychom večer u táboráku netrpěli žízní. „Milenka s úsměvem souhlasně přikývla, vzala si 30 korun jako zálohu na pípu a70 kaček stál obsah štěněte (to byly ceny!).  Tak jsme zaplatili stovku a směle, s úsměvem na rtech a samozřejmě s ocelovými plamínky v očích jsme vyrazili se sudem na zádech směrem k „Mysu Dobré Naděje“. Jako nosiči zlatavého moku jsme se samozřejmě pravidelně střídali. Jednu příhodu z této cesty nemohu pominout. Když jsem měl vzácný náklad na svých bedrech uslyšel jsem a ucítil  zvláštní náraz a zvuk jakoby zabodnutého nože. Nemýlil jsem se. Rozjařený kamarád Josef jen tak aby bylo veselo, vytáhl nůž a ze vzdálenosti asi čtyř metrů hodil nůž, který se zabodl do soudku, který jsem právě nesl. Měli jsme z toho všichni ohromnou legraci, a nikoho nás v tu chvíli nenapadlo zauvažovat, co se mohlo stát, kdyby mu ujela ruka a trefil se kousek níž, tedy do mých zad. Prostě když je člověku osmnáct, zbývá pro podobné úvahy jen velmi malý prostor. Ale všechno dobře dopadlo tak proč si lámat hlavu s problémem „co by, kdyby“. Soudek jsme ve zdraví donesli k řece, okamžitě jsme ho umístili do tišiny, která se tvořila za mohutným balvanem.  Ten obtékala řeka z obou stran a tvořila krásnou tůň, jakoby předem určenou pro náš záměr vychladit v ní pivo pro večerní radovánky. Když konečně nastal večer, přinesli jsme z tůně vychlazený soudek, umístili ho v dostatečné vzdálenosti od ohně, který už vesele plápolal, a přistoupili k slavnostnímu naražení. Sešla se nás kolem ohně pěkná parta, takže nebylo pochyb o tom, že prožijeme zase jeden krásný večer na břehu „Zlaté řeky“. Pivo určený šenkýř čepoval do ešusu a ten koloval kolem ohně až do vyprázdnění. A opět nastoupil šenkýř, a tak to šlo pořád dokola. Hrálo se, zpívalo se, povídalo se a bylo nám všem krásně.  Kamarádi, kteří nás ten večer navštívili, se netajili s tím, že by je ani ve snu nenapadlo, že budou na ostrůvku pít pivo ze sudu. A i široko daleko nebylo pamětníka, co by něco podobného zažil, nebo aspoň slyšel o něčem podobném. Je dost možné, že jsme byli v tomto ohledu průkopníci. Mám strach  použít slovo pionýři, aby si někdo nemyslel, že jsme kolem Sázavy lítali s červenými šátky kolem krku. Jistě se o této události mezi trampy dost dlouho vyprávělo. Při jedné z toulek kolem řeky jsme spatřili cosi, co se chvílemi objevovalo u hladiny aby v zápětí zmizelo v hloubce. Nedalo nám to a rozhodli jsme se prozkoumat, co je vlastně onen neznámý předmět. Tak jsme vylovili vrak kanoe nějakých vodáků, kteří ztroskotali v záludných sázavských peřejích o které nebyla ve Stvořidlech nouze. Vrak jsme dotáhli až na náš ostrov a tam ho pak po vysušení obětovali plamenům táboráku. Taky jsme chodívali na pivo do Koňkovic, nebo do Leštinky, ale to už byly trochu delší pochody. A hlavně cesta zpátky do tábora byla poměrně složitější, protože jsme nechodili na limonádu. Taky jsme v Sázavě úspěšně pytlačili. S výbavou několika háčků a kouskem imitace jsme bohatě vystačili. Splávek se vyrobil z korkového špuntu, nasbírali jsme pod kameny pár žížal a šlo se na věc. Lovem jsme se obvykle zabývali já a Jirka Petráček a dá se říct, že jsme nikdy nepřišli s prázdnou. Vždycky se nám tam pár pstroužků pověsilo a hned bylo co smažit. Jednou jsem nahodil na pěknou rousnici do tůňky, položil jsem prut, a šel jsem si pro něco ke stanu. Když jsem se za chvíli vrátil, viděl jsem, že je špička prutu nějak divně ohnutá. Pomyslel jsem, že se mi na imitaci nabalila nějaká tráva, tak jsem se rozhodl udici přehodit. Když jsem začal tahat udici ucítil jsem velký odpor, takže bylo nade vší pochybnost, že je tam ryba.  Že na háčku visel nejméně sedmdesáticentimetrový úhoř, nás ale překvapilo všechny. S rybařeními máme spojeno hodně veselých příhod. Například Jirka měl maskáčovou bundu opatřenou dvěma kapsami na prsou a byl proslulý tím, že do jedné ze zmiňovaných kapes dával nachytané žížaly a do druhé nachytané pstruhy. Byl na něj hezký pohled, když se vrátil od vody s naditou kapsou, ze které čouhaly ocásky pstruhů, což věštilo dobrou večeři, ale večer jsme museli dávat bedlivý pozor, aby náhodou Jiřík nepojal úmysl dát bundu na noc do stanu. Ta totiž, kolem sebe šířila zápach těžko snesitelný i pro otužilce našeho formátu. Sehnat dřevo na večerní táborák byl v sezóně ve Stvořidlech problém. S ohledem na to kolik každý večer hořelo ohňů, nebylo možno v čím dál širším okruhu nalézt kousek suchého dřeva, natož celou soušku. My jsme tento problém vyřešili velice jednoduše. Přebrodili jsme a částečně přeplavali řeku a tam bylo suchého dřeva habaděj, takže jsme měli na každovečerní táborák dřeva naprostý dostatek. A jak se krásně všichni, které vždycky přilákala večerní záře našeho táboráku, divili, kde jsme vzali tolik dřeva na oheň. Na břehu této krásné řeky jsme prožili mnoho nezapomenutelný chvil, na které se vzpomíná celý život. Při jedné návštěvě Stvořidel po mnoha letech jsem pochopitelně spěchal do našeho království na „Mys dobré naděje“. Ale celé naše bývalé tábořiště bylo zarostlé vysokými stromy a křovinami. Byl to smutný pohled. Aspoň že zůstaly ty krásné vzpomínky.

 

                               Začalo to „bílou čepicí“

 

Psal se rok 1960. S kamarády Pepíkem, Jirkou a Frantou jsme se domluvili, že si uděláme pěší vandr po jižních Čechách. Za výchozí bod začátku našich toulek jsme si, z nějakých asi osudových pohnutek, určili Lenoru na Šumavě. Nasedli jsme v Ústí do vlaku, a s veselou písničkou na rtech za zvuku kytary, kterou obsluhoval jako jediný tehdy patnáctiletý Franta, jsme vyrazili vstříc dobrodružství. Kdybychom jen i vzdáleně tušili, co nás v srdci krásné Šumavy čeká, patrně bychom zvolili za oblast našich toulek opačný konec republiky. Po celodenním cestování vlakem s mnoha přestupy jsme pozdě odpoledne vystoupili na nádraží v Lenoře. Ihned jsme vyrazili hledat tábořiště někde v lese a u vody. V dané době ještě nebyl takový problém utábořit se kdekoli, pokud to nebylo zakázáno z nějakých vážných důvodů. Přešli jsme lávku přes Vltavu, která má v těchto místech spíše rozměry bystřiny nebo malého potoka a vydali se proti proudu po pravém břehu výše jmenované bystřiny. Když nám z očí zmizely poslední domky, našli jsme celkem hezké tábořiště, které podle ohniště obehnaného kameny dávalo tušit, že nejsme první, komu se zalíbilo. Postavili jsme stan, připravili věci na přespání, nanosili dříví na večerní oheň a vyrazili nazpět do vesničky vyhledat zařízení, kde by bylo možno zahnat hlad i žízeň. Útulná hospůdka, která nám tyto služby mohla poskytnout, se nacházela přímo na náměstíčku. Dala by se použít věta ze známé písničky „vtrhli dovnitř jako bouře, barman pivo dal“, a už jsme seděli za stolem a pivo před sebou. K jídlu byl v nabídce gulášek s knedlíkem a tlačenka s cibulí. Neuchovalo se mi v paměti, jestli všichni, ale já si dal oba chody krátce po sobě. Dobrou večeři jsme zalili několika pivky, se svolením hostinského zazpívali několik písniček z našeho, v té době ještě ne tak širokého repertoáru, a protože se den začal chýlit, zaplatili jsme a vyrazili na zpáteční cestu k našemu táboru. Když jsme vyšli na ulici před hospodou, nešlo přehlédnout, že za námi jde asi deseti až dvanácti členná parta kluků odhadem našeho věku. My jsme byli trochu, vlivem několika požitých piv, veselejší a za Frantova kytarového doprovodu jsme si zrovna zpívali písničku „bílou čepici si hochu vem…….“, když nás část party předešla a začalo být zřejmé, že se něco semele. Blonďák uprostřed skupiny, která nás předešla, patrně vůdce smečky, nás velmi důrazně vyzval, ať zmlkneme, nebo nám to jablko, které momentálně konzumoval, nacpe do krku. Franta okamžitě poslechl ale já ho, patrně v příkrém rozporu se zdravým rozumem a pudem sebezáchovy v jedné rovině naopak vyzval, ať pokračuje. Pepík je mezi tím s diplomatickým zabarvením hlasu požádal ať se na nás vys…., že my si jich taky nevšímáme. Aura strachu z vývoje událostí při takové přesile nám nad hlavami musela svítit jak pouliční lampa. Pro blonďáka to byl jasný signál k zahájení útoku. Patrně se domníval, že autorem ústní žádosti  jsem byl já, a otočil se proti mně se slovy, „na koho se vys….“? Já měl v daném okamžiku ruce zabořené v kapsách a v levé ruce jsem třímal plastového boxera, kterého jsem si vyrobil z novoduru,  výhradně, a to zdůrazňuji, k obranným účelům. Hlavou mi jako blesk projela rada táty, že první rána se počítá za dvě a v příštím okamžiku ležel kápo Lenorského gangu na silnici bez zjevné snahy se zvednout. Dodnes nevím kde se ve mně vzala ta kuráž postavit se takové přesile, ale v dané situaci to patrně bylo jediné řešení. Když jsem se ohlédl jestli se na nás nechystá další útočník, s překvapením jsem zjistil, že polovina bandy se kvapem, patrně s plnými kalhotami vzdaluje a zbytek se držel v bezpečné vzdálenosti od nás. Patrně je pohled na ležícího šéfa s krvavým nosem od dalších aktivit odradil. Já jsem ležícímu bojovníkovi nabídl kapesník na utření nosu, což komičnost celé situace jen umocnilo. Dalo se tedy usoudit, že bitva je vyhrána, ne však válka. Večer byl na krku, noc v pustém lese na břehu pramenné Vltavy před námi a banda kluků určitě toužící po pomstě kolem nás. Takoví frajeři, kteří by se chtěli pomstít hned, to sice nebyli, ale naše obavy z nočního přepadu našeho tábora byly asi na místě. Když se po chvilce blonďák ztěžka zvedl, nejevil pražádné známky chuti pokračovat v boji a odmítl i nabídnutý kapesník s poznámkou, že ho budu taky potřebovat. Svým nohsledům nařídil, ať dávají pozor, kam jdeme, že se jde domů převléknout do čistého. Nám bylo jasné, že hrátky na silnici před hospodou byla jen předehra a hlavní dějství bude probíhat v lese. Když jsme se blížili k tábořišti, byla na kraji lesa mýtina pro stahování dřeva a tu „blonďák“ asi určil jako arénu pro druhé dějství. On se nešel domů převléknout jak signalizoval, ale pro posilu v podobě asi pětadvacetiletého na první pohled šumavského dřevorubce, patrně bratra, který mu měl pomoci vyřešit problém, který jsem pro něj představoval. A začal se odvíjet děj, který se velmi nápadně podobal příběhu z  tehdy brakové literatury zvané „RODOKAPS“. „Blonďák se postavil doprostřed mýtiny, a když jsem se přiblížil, vyndal si cigaretu a začal si ji zapalovat. Ke své smůle nepostřehl, že jsem se prudce rozeběhl, nakopl ho mezi nohy, dokončil útok ránou pěstí a vůdce se opět válel na zemi, tentokrát v křoví na okraji mýtiny. Mezitím další aktér toužící po pomstě skočil Jirkovi na záda, asi ve snaze mu zabránit, aby mi přišel na pomoc. Pepík ho vyzval, aby ho pustil. Když neposlechl a dál seděl na Jirkovi jako Káča na čertovi, rozmáchl se a trefil „Káču“ přímo do nosu. Než se Jirkovi podařilo ho setřást, měl svetr na zádech samou krev. To už jsem slyšel dupot dřevorubce, jak se ke mně kvapem blíží. Rychle jsem se otočil a postavil se zády ke stromu. Dřevorubec vytrhl Frantovi z rukou kytaru, začal řvát, že mi jí rozmlátí o hlavu a blížil se ke mně svou hrozbu vyplnit. To už se zvedal ze země poněkud otřesený šéf gangu a spěchal vypomoci bratrovi s mou likvidací. To už jsem vyhodnotil jako situaci velmi vážnou a k obrannému boxeru jsem přidal nůž, který jsem vytáhl z pouzdra u pasu a vyzval útočníky, ať jdou blíž. Dřevorubec, když uviděl, že mám v jedné ruce nůž a v druhé boxer, viditelně polevil v útočné aktivitě a začal křičet, že půjdeme na okrsek SNB, a já že půjdu za toho boxera do basy. Patrně čerpal z nějaké osobní zkušenosti. My jsme jeho návrh přijali téměř s nadšením a samozřejmě jsme s přesunem do kanceláře strážce zákona souhlasili. Celé to divadlo s westernovým zabarvením a plným hlučných dialogů sledovali z protějšího břehu Vltavy dva rybáři, a aniž by děj nějak komentovali, pokračovali dál. Zjevně se dovtípili, že první dějství skončilo a usoudili, že v místě, kam se přesouvalo druhé dějství, není prostor pro diváky a šli prostě domů.  Dřevorubec celou cestu pořád dokola omílal, že za držení boxera dostanu nejmíň dva roky. A za tu kudlu, že mi ještě nějaký měsíc přidají. Po příchodu na okrsek začal dřevorubec řvát, že jsem mu bráchu zmlátil boxerem a jeho ohrožoval nožem. Okrskář k našemu překvapení vyzval dřevorubce, aby se odebral na chodbu a počkal tam, až ho zavolá, že nejdříve vyslechne nás. Když jsme na jeho dotaz vylíčili celou událost, viditelně jsme příslušníka pobavili a na závěr nám polohlasně a s  úsměvem sdělil, že jsme první parta co jim vyprášila kožich, protože ta banda, kvůli které jsme u něj, umí zkazit každou zábavu v Lenoře a v okolí. Pak mi s povzdechem sdělil, že mi za toho boxera, kterého jsem předtím vytáhl z kapsy a položil před něj na stůl, musí dát blokovou pokutu, jestli mám u sebe 50 korun.  Měl jsem dojem, že kdybych neměl peníze, tak by tu pokutu snad za mě zaplatil on. Před odchodem jsme vyjádřili obavu, že na nás ta banda někde ve tmě pomstychtivě čeká a požádali ho, aby šel s námi, počkal, až si sbalíme věci, doprovodil nás na nádraží a zůstal tam s námi, než přijede vlak. Příslušníku se to jevilo jako rozumné řešení, souhlasil, šel s námi a počkal i na nádraží až do příjezdu vlaku. Jestli na nás někde ve tmě čekali mstitelé tak zůstalo pro nás utajeno. Když jsme se při příjezdu vlaku loučili, nebál bych se připustit, že jako přátelé, znovu zopakoval uspokojení nad výsledkem střetu s místní partou, s kterou měl patrně každou chvíli co do činění. A my vyrazili směrem na Vimperk, za dalším dobrodružstvím. Na závěr nutno dodat, že zbytek našeho vandru proběhl v poklidu a žádné další dobrodružství, podobné tomu lenorskému, nás už naštěstí nepotkalo. A písničku „bílou čepici si hochu vem“ zpíváme dodnes.



  • <<
  • 1
  • >>
  • Nalezeno 5 příspěvků. Stránka 0 z 1